Letos uplynulo čtvrtstoletí od smrti Charlese Bukowského, amerického básníka a spisovatele. V dobách největší slávy na jeho besedy a veřejná čtení přicházely davy žen a mnohé z nich po vystoupení skončily i v jeho posteli. Přestože zemřel před dvaceti pěti lety, dodnes jsou sociální sítě plné jeho fotek i citátů, většinou hlavně od lidí, kteří od Bukowského nikdy nic nečetli a často nemají žádnou představu, kdo vůbec byl…

„Doprčic, copak může být někdo odvázanej z toho, že se každý den v půl sedmý probudí drnčením budíku, vyskočí z postele, obleče se, násilím se nakrmí, vysere, vychčije, vyčistí si zuby a pak bojuje se silničním provozem, aby se dostal na místo, kde v podstatě vydělává hromadu prachů pro někoho jiného, a ještě se po něm chce, aby byl vděčný za to, že dostal šanci to dělat?“

Kdo byl? Ve dvaceti letech byl zaměstnancem jedné malé pošty a jak sám tvrdil, bylo to čisté zoufalství. V té době už začal psát a neměl valný úspěch, proto se oddal jedné ze svých celoživotních lásek – alkoholu.

„Nalezněte, co milujete a nechte se tím zabít.“

Jeho první román Na poště se stal přes noc bestsellerem a jméno Bukowski letělo všemi médii napříč celou Amerikou. V té době už nebyl žádný mladík, bylo mu 49 let. Konečně přišel úspěch! Konečně si může užívat život plnými doušky a konečně má všeho dost. Je to nový začátek.

„Láska? To je něco jako... znáte tu ranní mlhu, když se probudíte, než vyjde slunce? Trvá jen chvilku a pak se vypaří. Láska je prostě mlha, která se vypaří s prvním zábleskem reality.“

V dalších letech žije Bukowski životem Casanovy, pokud vynecháme fakt, že se k ženám chová příšerně a ve svých knihách je popisuje ještě mnohem hůř. Přesto jich neubývá a on nikdy nemá v posteli nouzi o společnost. Jestli jste nečetli žádnou jeho knihu a znáte ho jen z fotky a několika citátů, určitě vám není jasné, čím všechny ty ženy tak přitahoval. Sám sebe popisuje jako velice ošklivého muže, alkoholika bez peněz a se sebedestruktivními sklony.

„Sex je veliká věc jenom když žádný nemáš.“

Fakt je, že byl jedním z největších amerických spisovatelů minulého století. Ať se vám to zdá divné nebo ne, ženy za ním chodily samy. Ani se nemusel moc namáhat. Klepaly na dveře jeho bytu, obletovaly ho, kdekoliv se objevil, chovaly se jako by byl rocková hvězda a snažily se dostat ho do postele. Často byly mnohem mladší než on a někdy sotva plnoleté…

„Většinu času jsem špatný, ale když jsem dobrý, jsem zatraceně dobrý.“

Na základě těchto zkušeností píše Charles Bukowski své nejznámější dílo – erotický román Ženský. Nebere si servítky a všechno popisuje tak, jak to vidí. Nečekejte ohledy, ani poetičnost. Proč by si nevzal, co se mu samo nabízí, když se to nabízí na každém rohu? Proč by to pak nepopsal v další knize, díky které byl ještě slavnější a známější? Píše o tom, co zažil a o těch, s kterými spal. O vztazích nemá vysoké mínění. Zpočátku jsou všechny vášnivé a bezprostřední, ale nakonec téměř vždy sklouznou do ubíjejících poloh a oba zúčastněné nemilosrdně drtí. Kromě o ženách a sexu píše i o boxu, koňských dostizích, rvačkách, o svých fanoušcích, kterých si moc nevážil a o lidstvu jako takovém, které mu zřejmě dost lezlo na nervy.

„Nenávidíte lidi? Ne, jen se cítím lépe, když nejsou kolem.“

Dokud si nepřečtete některou jeho knihu, nemůžete pochopit, co na něm všichni viděli. Byl geniální. Miloval provokace, nic lidského mu nebylo cizí a když začal o něčem psát, ničeho se nebál - šel až na dřeň. Je jedinečný už proto, že jeho popularita neklesla ani dvacet pět let po smrti. Další a další generace se v něm shlížejí, obdivují jeho tvorbu i životní styl a citují některé jeho věty. Možná je stejně oblíbený jako v době, kdy ještě žil. Jeho kritický pohled na život a lidí kolem totiž perfektně odpovídá i naší dnešní době.

„Lidský plémě mě odjakživa znechucovalo. V podstatě mi na lidech přijde nechutná ta jejich rodinně-vztahová choroba, která zahrnuje manželství, přesuny moci a hmotný podpory a která jako bolák, jako lepra postupně zachvacuje: vašeho souseda, čtvrť, obvod, vaše město, okres, stát, národ... a všichni zúčastněný si v tomhle úle navzájem lezou do prdelí ve snaze ten stupidní zvířeckej děs přežít.“

Šokuje vás to? Takový prostě byl. Lidé ho buď milovali nebo nenáviděli. Ale v každém vyvolal nějakou odezvu a miliony lidí ho dodnes čtou a znají. Chce to snad už jen jeden poslední Bukowského citát na závěr:

„Svět patří těm, co se neposerou.“


-ice-