Rozhovor s Radkinem Honzákem

archiv revue
V dubnu vychází nová kniha známého psychiatra, publicisty a vysokoškolského pedagoga Radkina Honzáka. Publikace má název Jak přežít léčení s podtitulem Veselé čtení o bolestech. Při příležitosti jejího vydání jsme panu Honzákovi položili pár otázek.

Víte kolik knih už jste napsal? A jak to všechno stíháte, kde berete na psaní čas?
Nevím, kolik knih jsem vydal, vím o dvou, které potřebuju dopsat a vydat. Psaní mě baví a jak říkám i lidem, kteří se mě ptají na radu: co vás trápí, nestačí „probírat ze všech stran“, teprve když to musíte ukáznit do vět, které mají hlavu a patu, začnete myšlenky srovnávat a třídit.

Kdybyste si znova mohl vybrat své povolání, byl by to opět lékař?
Samozřejmě! Když jsem posílal svou dceru na tohle řemeslo, říkal jsem jí, že je to jedno z nějhorších studií, ale jedno z nejkrásnějších povolání.

Jaký je podle vás ideální vztah pacienta a lékaře? O tom také píšete ve své nové knize…
Ta kniha vůbec není nová, to je text osm let starý, který si u mně objednalo jedno velké nakladatelství a pak řeklo, že tak to nechce. Sirotka se ujal pan Vašut a vydal to mezi příručkami pro kutily. Co si myslím o vztazích: je to stále stejné, protože zdraví je tak významná hodnota, že tam budou vždy problémy.

Dívejme se na svět očima Malého prince a hledejme to pěkné. To jsou vaše slova. Jak ale z „věčného pesimisty“ udělat optimistu?
To je jeho záležitost. Pokud to není deprese, má šanci najít cestu.

Propagujete psychosomatický přístup. Co patří k typickým psychosomatickým onemocněním?
Všechno! Třeba obyčejná zlomenina, kterou každý nějak prožívá a každý se dostává do sociální situace pacienta, kterou musí zpracovat.

Jak poznáte, že somatické problémy souvisí s psychickým stavem člověka?
Víte snad o něčem, co by s psychickým stavem nesouviselo? Všechno, co nás potká a co znamená překážku, musíme nějak psychicky pojmout a zpracovat.

Anotace ke knize Jak přežít léčení končí touto větou: Nikdo na nás nemůže být horší, než to dokážeme my sami. Můžete být konkrétnější?
Nikdo nám nemůže cíleněji a krutěji ublížit, než my sami, protože dobře známe svá bolavá místa. Děláme to často v představě, že se tak vychováváme. To ale není pravda,, to není výchova, to je sebemordování, když se tak hetky umíme seřvat za každou drobnou chybu!

A pokud byste si chtěli přečíst další rozhovor s Radkinem Honzákem k jeho knize Holky to někdy nemaj lehký, tak klikněte ZDE. A pokud se vám už nechce číst, mrkněte na VIDEOROZHOVOR.

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Vyhrajte rodinnou vstupenku do Dinoparku, kde můžete navštívit unikátní atrakce a nahlédnout do hluboké historie pravěku.
Prémiový obsah
číst více
Rok 1975. Temné lesy severního Michiganu. Podivný ústav pro choromyslné. Dívky, které se ztrácejí. Pokaždé to jsou drobné blondýnky se světlýma očima. Policisté, kteří se kvůli nim rozhodně nepřetrhnou. Zoufalí rodiče a jeden novinář, co se rozhodne odhalit pravdu za každou cenu.
Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!