Devadesátky! byla, řekněme, populárně naučná kniha se spoustou doprovodného vzpomínkového materiálu v podobě fotek a jiných útržků, kdežto Hezký, ale narovnej se! (větu, kterou jsem hoooodně slýchávala od své babičky) je zcela beletristická. Odehrává se v ní příběh tří spolužáků, kteří v roce 2000 zrovna docházeli do páté třídy jedné pražské základky. Každá z ústředních postav dostává v knize svůj vlastní prostor v rámci jednotlivých kapitol, které jsou vyprávěny na přeskáčku vždy jedním z nich. Aneta s Nelou jsou nerozlučné kamarádky, které vymýšlí jednu skotačinu za druhou. Takové to prostě bývalo. Moc dobře si na to vzpomínám. Všechno v rámci slušných mravů, nicméně občas i nějaké ty vylomeniny byly už přes čáru. Naopak Kryštof, který býval až do téhle doby součástí klučičí party, se potýká s jakousi šikanou týkající se vyloučení z kolektivu – je nucen hledat si své nové místo. Nic mu vskutku nepřidá ani fakt, že jeho rodiče prochází ve vztahu hlubokou krizí, která se v jeho pocitech i chování dost odráží.

Právě v páté třídě se stane něco, co tyto tři osoby spojí, ale i na dlouhá léta rozdělí. Jejich cesty se propojí až za dalších dvacet let na třídním srazu. Dokážou navázat na staré přátelství? Jak se změnily jejich charaktery?

Co mě táhlo k téhle knize je jasné – jsem s hlavními postavami věkově na podobné vlně. Školy v přírodě s jasnými učitelskými instrukcemi, co si můžeme a nemůžeme zabalit s sebou, věčné omluvenky do tělocviku, proslulé stravování ve školní jídelně, čtení Bravíčka a tvoření dle ABC, první digitálky, parádní walkman se sluchátky na uši, nemluvě o tom, že kdo měl mobil s anténou byl prostě king. V televizi se za každou cenu muselo stihnout vysílání Divokého anděla a Akt X a snad všemi milované a všemi provozované zvonění na domovní zvonky sousedům (kdo tohle nedělal, ať se přizná).

Je nadmíru jasné, že škola nebyla všemi oblíbená, pro některé „lumpy“ byla za trest, avšak tehdejší doba si žádala obětí a těmi oběťmi byly právě děti, které byly nuceny chovat se před učiteli slušně a držet je v úctě. Dnes je role opačná (nebo se mýlím?). O to horší to měli mezi lumpy šprti a opravdoví slušňáci. Na nich si smlsli a prováděli jim někdy až nesmlouvavé naschvály. Každá doba má něco do sebe. Každá by mohla být lepší, ale na druhou stranu i horší. Já děkuji svým rodičům za možnost vyrůstat v ještě zcela normálním světě, kdy si děti uměly hrát, dokázaly ocenit hodnotu věcí a hlavně, necivěly neustále do mobilů a tabletů…

Autor: Denisa Šimíčková