V květnu vyšel netrpělivě očekávaný poslední díl ságy Projít zrcadlem. Za jejím obrovským úspěchem se skrývá skromná autorka Christelle Dabos. Fantastický svět jejich příběhů získal široký okruh čtenářů nejen mezi dětmi a náctiletými, ale francouzský originál byl přeložen do více než sedmnácti jazyků. Pozoruhodná byla i cesta rukopisu do nakladatelství. Původně na internetu zveřejňovaný text vyhrál v soutěži nakladatelství Gallimard. Nakladatel Thierry Laroche to po letech okomentoval: „Dostali jsme přes tisíc rukopisů. Jako poslední přišel na poslední chvíli ten od Christelle. Neuvěřitelný text. Podařilo se jí vystavět složitý a originální svět. Její hrdinka je silná osobnost s jemně propracovanou psychologií. Christelle Dabos je jako Jane Austenová, kdyby psala fantasy.“

Tak jak vznikla vaše fantastická sága?
Projít zrcadlem se mi objevilo v hlavě v roce 2007.

Objevilo?
Doslova! Dopsala jsem první román, který zůstal v šuplíku, kde zůstane i dál. Pustila jsem se do dalšího, ale nešlo mi to. Jednou jsem šla na procházku do lesíka nedaleko našeho domu a během té procházky se mi zhmotnila představa: tvář vystupující ze zrcadla, se šálou, která se vinula až na zem. Málem jsem viděla místnost s předměty, které se začaly hýbat. Nápady začaly vyskakovat jako popcorn. Ve čtyřiadvaceti hodinách vznikla celá řada postav a svět Projít zrcadlem.

I všechny archy, rodiny, podrobnosti a zápletky?
Princip světa, který se rozpadl na kusy, s archami a rodinami se vyjevil velice rychle. Zato... ani náznak zápletky. Pustila jsem se dopsaní a příběh se vyprávěl za pochodu.

Všechno vzniklo na vaší klávesnici, aniž jste to naplánovala?
Ano, sama jsem byla divačkou. Protože postavy Ofélie a Thorna jsem vystavěla téměř v protikladu jednoho k druhému, bylo zjevné, že dynamika příběhu se bude odvíjet od jejich vzájemného působení. Víc jsem nevěděla. To ostatní bylo v naprosté mlze! Improvizovala jsem natolik, že po napsání prvního tisíce stran jsem musela všechno přepsat.

Kolik času vám to zabralo?
Nejsem moc rychlá. Napsat těch tisíc stránek, z nichž se staly první dva díly, mi trvalo rok. Pak další rok přepsat jeden jediný.

Píšete nebo přepisujete svůj text každý den?
Prakticky ano. Od roku 2007 jsem tím příběhem prodchnutá, a dokonce i když zrovna nepíšu, mám ho v hlavě. Když čtu, myslím na něj. Cokoli, nějaký všední předmět, situace, něčí rys, to vše se může vloudit do textu.

Kdy se do věci vložila skupina Plume d'argent (skupina autorů publikujících na internetu)?
Začala jsem ten příběh psát dřív, než jsem se seznámila s touto skupinou. Po třech čtyřech měsících psaní mi lékaři našli nádor na čelisti. Podstoupila jsem nesmírně těžkou operaci. Ze dne na den jsem se ocitla zavřená doma v rekonvalescenci, neodvažovala jsem se jít ven, obličej jsem měla opuchlý na trojnásobek. Cítila jsem se hrozně špatně fyzicky, a hlavně jsem se cítila velice osamělá. Moje rodina a můj přítel stáli při mně, ale ocitla jsem se mimo společnost. Řekla jsem si, že psaním bych mohla s ostatními navázat spojení. Hledala jsem na internetu a našla skupinu Plume d'argent, která byla tehdy docela malá. Velice rychle jsem si ji oblíbila a na net dala svůj příběh, pokaždé jednu kapitolu, bylo to trochu jako román na pokračování.

Skupina vás hned podporovala?
Ano, její členové mě od té doby nikdy neopustili.Bez nich bych se ani nedozvěděla o soutěži nakladatelství Gallimard. Naléhali na mě, abych se soutěže účastnila. Nejdřív jsem odmítla, protože jsem se necítila na publikování připravená.

Na internetu jste se cítila bezpečně a u nakladatelství ne?
To byl vyšší level. Bála jsem se, že budu vystavená pohledu ostatních, a nejen já, ale i můj text – a protože sebe od textu neodlišuju. Čekala jsem až na den před uzávěrkou, abych ho poslala. Zbaběle jsem si říkala, že stejně dostanou spoustu rukopisů (bylo jich 1 362) a že ten můj číst ani nebudou. Trochu jsem se spletla...

Vzpomínáte si na moment, kdy jste se dozvěděla,že jste získala cenu Gallimard Jeunesse?
No jéje (smích a dojetí). Pamatuju si, že mě zaplavily extrémně silné a rozporuplné emoce. Než jsem ale vyhrála, kontaktovali mě a sdělili mi, že jsem mezi třemi finalisty. Vůbec jsem nepředpokládala, že bych mohla vyhrát, až jsem úplně zapomněla na svou účast. Když mě kontaktovali, byl to nával emocí. Obrovský strach smíchaný s radostí. Netušila jsem, že někdy zakusím takový pocit.

Čeho jste se tak bála?
Vítězství předpokládalo to, čeho jsem se bála nejvíc: vystoupení na veřejnosti.

Byla jste tak nesmělá?
Bylo to víc než nesmělost, měla jsem vztek na svůj obraz. Dnes je to lepší. Nejsem samolibá abych se na sebe dívala, ale s tím, jak vypadám, jsem teď mnohem víc v pohodě. Už odmalička jsem těžko snášela, když mě někdo fotografoval, a mluvit na veřejnosti, to byl děs. Trpěla jsem obrovskými bloky, což se ještě zhoršilo rakovinou čelisti, která mi změnila tvar obličeje.

Je tu poslední díl. Projít zrcadlem bude žít svůj život, bez vás...
Přesně! Projít zrcadlem se mnou strávilo dvanáct let života! Když jsem se blížila k závěru tetralogie, zmocňovaly se mě záchvaty úzkosti. Jakmile jsem rukopis předala nakladateli, přestalo to. Je to jako přeříznout pupeční šňůru a dívat se, jak vaše dítě roste. (S úsměvem) Mám jednu pařížskou čtenářku, které je skoro sto let. Naléhala na mě: Dopište poslední díl dřív, než umřu. Myslím na ni. Doufám, že se mi ozve.

Text: Baobab, foto: © Gallimard (Chloé Vollmer)