Dívka ve věži je 2. díl série Trilogie zimní noci, ale můžete ji číst jako samostatný příběh.

Kdysi dávno, když se ještě ruská aristokracie příliš nelišila od nenáviděných tatarských nájezdníků měli jen muži svobodu. Mohli cestovat, stát se bojovníky, kněžími, řemeslníky, vládnout i pracovat na cizím. Zdá se vám to málo? Ženy nesměly nic. Bez doprovodu nesměly ani na ulici, jejich jediným životním cílem bylo vdát se za někoho zámožného a pojistit si ho dítětem, takže i když manžel po svatbě žil stejně nevázaně jako před ní, její děti byly jeho dědici. V té době žily vdané ženy v palácích připomínajících věže a téměř z nich nevycházely. Navštěvovaly se jen mezi sebou a chodily na bohoslužby. Odtud název knihy Dívka ve věži.

Do takové doby se narodila dívka, která byla úplně jiná. Netoužila po životě ve věži, chtěla se toulat po lesích, mluvit se zvířaty, potkávat se s „čorty“, tedy pohanskými bohy i démony, a neustále narážela na stále stejný problém – byla holka, takže se od ní čekalo jen to, že se vdá a bude rodit děti. Protože byla tolik jiná, začaly se šířit pomluvy o čarodějnicích a když už o tom mluvíme, ona sama si nebyla jistá, jestli je, či není čarodějnice. Je-li čarodějnice osoba, která umí komunikovat se zvířaty i přírodou, pak jí byla. Ale nikdy nechtěla nikomu škodit. Ani by ji to nenapadlo. Jen nízký člověk pořád hledá v těch druhých zlé úmysly, místo aby se podíval do zrcadla. Neměla jinou možnost. Pokud se nechtěla podrobit zákonům své doby, musela pryč. Pomohl jí její kůň a démon mrazu, převlékla se za chlapce a utekla. Toulala se po kraji a konečně měla pocit, že žije. Dobrodružství, která zažila, byla vykoupená starostmi i strachem, ale nikdy by neměnila. Její touha po svobodě byla ze všeho nejsilnější.



-ice-