Erik sebou trhl, když spatřil něco, co připomínalo obloukový otvor. Když ale přišel blíž a přejel rukavicí přes tvrdý povrch hory, došlo mu, že se nechal ošálit hrou stínů. Naposledy posvítil směrem doleva, aby potom..., ale tam něco je!
Stejné roztřesené čáry křídou – avšak tentokrát si dal pisatel práci a napsal víc než jedno jediné slovo.
Erik se roztřesenými řádky stěží prokousal. Vytáhl foťák, zmáčkl blesk a s nedůvěrou se podíval na displej.
Na zpáteční cestě ke schodům ho napadlo, že by si možná mohl ze srdce hory odnést nějaký suvenýr. Možná něco z toho pytle, který stál opodál na kameni v jeskynním bazénku...? Potom pocítil chlad, jak se brodil po pás hlubokou vodou. Když se konečně k pytli dostal, všiml si, že je pokrytý něčím, co vypadá jako plesnivá síť.
Erik si sundal rukavice, aby to mohl lépe uchopit.
Slizká změť provlhlých šedých a černých šňůr. Pokusil se je zvednout a při tom uviděl, že je v nich zapletený nějaký předmět. Možná se tam zachytilo nářadí. Uchopil rukojeť z bíle se třpytícího kovu. Jenomže rukojeť nešla uvolnit, vypadalo to, že je připevněná. Zašmátral ještě výš podél hladkého povrchu a narazil na dva, ne, tři uvázané provazy.
Erik vytáhl titanový nůž a čepelí uřezal první provaz. Ozvalo se křupnutí. Křupnutí? Byl provaz tak starý, že zkameněl?
Pustil se do druhého provazu a provedl ještě jeden řez. Další křupnutí a najednou se celý pytel začal hýbat. Navzdory chladu pocítil Erik vlnu horečnatého tepla. Uřízl třetí provaz a všiml si, jak vydechl.