Moje úžasná babička jednou řekla : „Setkáš se s mužem, který mluví zlatými ústy.“ Jako vždy měla pravdu. Vlastně jsem se setkala s dvěma takovými muži. Marianne Ihlenová

Píše se rok 1935 a Marianne je poprvé u své babičky z matčiny strany. U ní prožie ta malá dívenka hezké dětství a hlavně je zde schovaná před válkou, která v následujících letech vypuká v celém světě. Díky její péči se u ní cítí jako doma a teprve po skončení války se vrací domů k rodičům do Osla. Ocitá se v nefungující rodině, kdy byl otec nemocný a matka si s ním už pomalu neměla co říct. V 50. letech Marianne poznala Axela Jensena. On byl začínající nadějný spisovatel, který měl tolik plánů a rozhled o světě, ona zase mladá dívka toužící po lásce a něčem novém. Sbližují se a jednoho dne se rozhodnou, že opustí Oslo a vydají na cestu do dalekého Řecka na ostrov Hydra.

Teplé slunce je inspirující nejen na psaní, ale i pro mladou lásku. Bohužel se ale projevuje i Axelova prchlivá, někdy až panovačná povaha. Ne vše je růžové a nezmění se to ani tehdy, když se s Marianne vezmou a narodí se jim jejich syn Axel Joachim.

Marriane si utvářela představu, co je to vlastně láska, a za klidných dnů si neuměla představit, že by mohla být s někým jiným než s ním. To se cítila jako v ráji. Ovšem přišly chvíle, kdy se choval neuvěřitelně vrtošivě a šel z něj na ni až strach. To míval v očích pohled hodně divoký. Korunu tomu všemu nasadí Axelova nevěra s krásnou Patricií. S ní nakonec z Hydry odejde a nechá za sebou Marianne i syna.

Hydra byla v té době ostrov, který lákal svým klidem mladé nadějné umělce všech profesí i koutů světa. Také díky tomu se tam jednou objevil mladý Kanaďan. Byl to v té době ještě neznámý mladý básník Leonard Cohen. Byl opak Axla a když jednou oslovil nakupující Marianne, jestli by si nepřisedla ke stolu jeho přátel, plaše to přijala.
Leonard Cohen si vzpomíná, že Marianne, tu úžasnou opálenou blondýnku, viděl dole v přístavu, většinou s Axelem a jejich děťátkem, už mnohokrát před tím, než ji v tom krámě oslovil.

Pohledný a sympatický Leonard brzo zapadne do ostrovního života. Pomáhá Marianne a nenásilně nahrazuje prázdné místo po Axlovi. Jejich láska je jiná. Je jemná, něžná a přeci i zde se časem objevují trhliny.
Leonard se začíná více prosazovat nejen jako básník, ale jak se časem ukáže, i jako hudebník. Marianne je mu múzou v jeho skládání, ale i on začíná pociťovat, že to není ono. Marianne však díky němu a všem věcem kolem ní nakonec dospěje. Najde sama sebe a pozná, kde její místo a co je jí cíl.

So long, Marianne je příběh tak obyčejný a přesto vás zasáhne na těch správných místech. To si ale uvědomíte až na samotném konci. Mě ke knize přitáhla nejprve jemná obálka a po přečtní mě dostala i vším ostatním.

Marianne je dívka jako každá jiná. Má své sny, touhy a přání. Pozná se sebevědomím Axelem, kterého já nesnášela. Příčilo se mi jeho chování k Marianne a čím víc jsem o něm četla, tím víc jsem si říkala, že Marianne měla hodně pevné nervy to vše vydržet. Ale nakonec jsem to i chápala. Ono není snadné být sama na dítě a být bez prostředků.
Leonard jí život navrátil do normálních kolejí a byl jako slunce, které vysvitlo po dlouhé noci. Byla to love story se vším všudy. Marianne v něm našla přítele a člověka, který jí pomáhal nejen s malým synem. Líbilo se mi, že i přes neúspěch jejich vztahu si zůstali blízcí. Díky dopisům i básním mezi těmi dvěma a i mezi Marianne a Axelem poznáváme život a dobu minulou. Tu, jež utvořila jednu generaci, která utvořila legendy, jakými byli Bob Dylan nebo Leonard Cohen.

Leonard Cohen ( 21. 9. 1934 – 7. 11. 2016 ) byl jen o rok a čtyři měsíce starší než Marianne Ihlenová (18. 5. 1935 – 28. 7 2016 ) a zemřel pouhé tři měsíce po ní – stačil jí poslat mail na rozloučenou (zemřela na leukémii). Přečetli jí ho den před její smrtí, a ona se prý při tom naposledy v životě usmála.

Autor: Zdenka z Medvědí oázy